“Už tě mám vážně dost. Už aby si tě rodiče odvezli,” vyprávěla jedna starší žena jiné o svém letním zážitku s malým vnoučkem.
“A víš, co mi na to řekl?” Představ si to, on ten drzoun nevychovaná opáčil: “Já tě taky budu mít dost, až si pro mě maminka s tatínkem přijedou.”
“No, měla jsem se co držet, abych mu jednu nelískla. Kam to spěje, když si tohle dovolí. Ještě ani nechodí do školy a je takhle nevychovaný.”
Vnímala jsem obavy té paní o vlastní bezpečí, stejně jako její bezmoc a bezradnost v tom, jak navázat s vnoučkem láskyplný vztah, po které nejspíš hluboce toužila. Čas, který s chlapcem společně trávila, nebyl zjevně podle jejích představ.
A protože se jí podle všeho nedařilo porozumět jeho potřebám skrytých v chování a projevech, které jí nebyly příjemné, propadala se do stále větší frustrace a hněvu.
Ve snaze dobrat se vlastní vnitřní pohody vyslovila větu, kterou mohla malému chlapci hodně ublížit. “Mám tě dost.”

V zoufalství, které prožívala, si patrně neuvědomila zraňující dopad těchto slov.

Dítě z nich mohlo snadno vyčíst, že je špatné a že ono může za to, že se babička zlobí.
Malé děti nemají filtr vlastního úsudku, tak přijímají výroky svých velkých dospělých vzorů jako PRAVDU. Snadno si pak do života odnesou zátěž, kterou tvoří přesvědčení “protože já jsem špatný, ti druzí se zlobí.”
Důsledkem může být život naplněný frustrací, úzkosti i depresí.
Chlapec se přirozeně bránil a použil slova a pravděpodobně i emoci, kterou mu babička sama předvedla. Ukázal, že je velmi vnímavý a učenlivý hoch. Místo kárání, mělo tedy přijít ocenění.
A zejména vysvětlení významu celého výroku. To by pomohlo úplně nejvíce.

Děti jsou naše dokonalé zrcadlo.

Opakují to, co slyší. Je to způsob, jakým jsme se všichni učili od svých dospělých vzorů, jak si poradit se životem a jak v něm obstát. Jsme uzpůsobeni tomu, abychom dokázali věrně napodobit i energii, s jakou byla slova vyřčena, tedy cítit emoci druhého.
Smysl slov se obvykle naučíme chápat až později. Je na nás dospělých, abychom dětem vysvětlili význam slov, ne abychom je kárali za to, že říkají ošklivé věci. Původ těchto ošklivých slov je u nás. Tam je tedy místo, kde je užitečné začít se změnou.
Místo “Mám tě dost,” je možné říci třeba “Cítím se unavená a potřebovala bych si čtvrt hodinky odpočinout.
Chci tě poprosit, zda by sis mohl teď hrát sám a potichu, abych mohla zase nabrat sílu. Šlo by to?”
Zviditelňuji tak pro druhého své vnitřní prožitky (cítím se unavená), mluvím o tom, co důležitého mi chybí (potřebovala bych si čtvrt hodinky odpočinout) a prosím druhého o spolupráci na tom, abych se zase mohla cítit příjemně (…zda by sis mohl teď hrát sám a potichu …).
Tím, že požádám, zvyšuji pravděpodobnost, že mi ten druhý bude chtít vyhovět. Důležité je, aby prosba byl upřímná, ne předstíraná.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Ve slovech “mám tě dost” zní obvinění a útok.

Druhá strana se proto bude pravděpodobně bránit. Máme tak menší šanci, že dosáhneme svého. Co je to, co chceme, není navíc z neurčitého výroku vůbec jasné. Tento styl komunikace nás celkem spolehlivě odděluje od sebe, staví mezi nás vysoké zdi obehnané ostnatým drátem.
Na konci je stále hlubší frustrace a bezmoc z chybějícího porozumění, blízkosti a vřelého lidského vztahu.
Naučili jsme se takto komunikovat a odnaučili jsme se vnímat důsledky této komunikace pro nás samé i pro toho druhého.
Chceme-li se v životě cítit lépe a spokojeněji, chceme-li si lépe rozumět s druhými lidmi, pomůže nám vrátit se znovu k tomu, co jsme uměli jako děti zcela přirozeně. VNÍMAT, CÍTIT a PROŽÍVAT.
Pak k tomu přidáme odpovědnost za vše, co se odehrává uvnitř nás i za naše chování, a nakonec se to naučíme upřímně sdílet s těmi ostatními zvát je ke spolupráci na naší spokojenosti.
A lahodný koktejl mezilidských vztahů je hotov.
Dobrou chuť!
 
Pro vás, kteří se chcete naučit mluvit s druhými lidmi tak, abyste si byli blíž a abyste si snáze porozuměli, pořádám dílny, které vycházejí z konceptu Nenásilné komunikace. Jedna z nich má podobu večerních setkání a jmenuje se Tanec zvaný empatie, druhá je intenzivní celodenní dílna s názvem Zdravé vztahy se rodí uvnitř nás.
Jste vítáni
Těší se na vás koučka Helena Kurzweilová