Zdravím.

Je to už skoro měsíc, co jsem naposledy přispěl na můj blog.

Mým záměrem je přidat nějaký nový příspěvek každý týden.

Avšak, tento měsíc jsem se v této oblasti trochu zpozdil.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Nemá to nic společného s tím, že bych neměl, co říct nebo napsat.

Jak pravděpodobně víte, jen zřídka mi chybí slova, nápady nebo vyjádření.

Bylo pro mne obtížné najít něco, o čem bych cítil, že je „vhodné“ pro můj blog.

Jakkoli se to zdá podivné a jakkoli říkávám, že mi jde především o upřímnost, otevřenost a autenticitu, uvědomuji si, že nosím mnoho „pravidel“ ve své hlavě, která říkají, jak „bych měl“ psát na můj blog nebo e-zine, a o čem „mám povoleno“ mluvit, když se vyjadřuje veřejně.

Celá moje práce je o uznání a vděčnosti, toho bych se měl držet, nebo ne?!?

No, ne tak úplně.

Je ale tolik dalších věcí, o kterých přemýšlím a na kterých mi záleží, obecně, ale hlavně tyto poslední dny.

Avšak, mnoho z toho, o čem bych rád mluvil, se nezdá zapadat do škatulky uznání/vděčnost a ve vší upřímnosti, bojím se, že lidé nebudou chtít poslouchat, jak mluvím o jiných věcech, o které se vášnivě zajímám.

Chtěl bych mluvit a psát o smrti, politice, Bohu, míru, vztazích, lásce, spiritualitě, našem stínu, povaze světa a o mnohém dalším.

Nějak ale mnohá z těchto témat jsou buď těmi, o kterých nemám „kvalifikaci“ mluvit nebo psát, a nebo více upřímně, bojím se, že lidé nebudou souhlasit s mými názory, a že se jím tím nějak odcizím.

Richardova smrt otřásla mým světem v mnoha směrech.

Chybí mi a jsem neuvěřitelně smutný.

Jsem také stále v šoku, že nás opustil.

A byl to takový magický zážitek, jak jsem se celý měsíc dostával ze svého zármutku a soucítil s ostatními, kdo jej znali, milovali a stále milují.

Zjevně jsem stále ještě ponořen ve všem tom smutku, ale tolik hlubokých myšlenek a pocitů jsem si začal uvědomovat o Richardovi, o sobě, o mé rodině, o mé práci, o životě, o smrti a mnohém dalším.

Richard ke mně stále mluví – v mých myšlenkách, pocitech, úvahách i snech.

Chci říct, on se doslova objevuje – já jej vidím, cítím ho a slyším. To je jedna z těch věcí, kterou se bojím veřejně sdílet, ale je to pravda a já ji miluji.

Jeho poselství ke mně je jasné:

„Soustřeď se na LÁSKU, která je tou jedinou věcí, která je reálná. Mnoho z toho, na co se soustředíme v ži

votě jsou nesmysly, které nás odvádí od toho, co je pravdivé, skutečné a co všichni chceme.“

Cítím se být tak spojený s Richardem, ale také s mým otcem a dalšími, kdo nás opustili jsou „na druhé straně“.

Smrt je skutečně magická

To je další z věcí, kterou jsem se bál říct nahlas, ale cítím to tak hluboko v mém nitru.

Já mám vlastně rád pohřby a obřady.

Můj přítel Theo byl první osobou, kterou jsem slyšel toto říkat.

Byl jsem šokován, když to řekl… ne, protože bych myslel, že je to divné nebo špatné; byl jsem jen opravdu překvapený jeho upřímností a plně jsem s ním souhlasil.

Byl jsem velice vděčný za Theovu upřímnost, protože mi to umožnilo si uvědomit, že to cítím stejně.

Pohřební obřady jsou často tak opravdové, tak syrové a také lidské.

• Miluji tu intenzitu emocí a autenticitu, která vyvěrá napovrch.
• Miluji, jak tolik z těch hloupých věcí, na které se soustředíme v našem běžném životě, se stává bezvýznamných tváří tvář smrti.
• Miluji schopnost ocenění člověka, který zemřel, ostatní lidi v našem životě i náš vlastní život.
• Miluji, jak nás to probouzí vstříc cenné přirozenosti života, jíž většinu času opomíjíme.

Nepřeji smrt nikomu, i když všichni jednou zemřeme. Bohužel, jen vzácně žijeme naše životy se stálým uvědoměním si naši smrtelnosti. Kdyby to tak bylo, myslím, že bychom žili zcela odlišným, mnohem více opravdovým a nebojácně smělým způsobem.

Každý si volíme, kdy odejdeme

Z celého srdce si přeji, aby existoval nějaký způsob, kterým by se Richard mohl navrátit živý mezi nás.

Chybí mi, chci ho vidět, objímat ho a rozumět si s ním na lidské úrovni.

Avšak pevně věřím, že my všichni jsme součástí plánu a že každý si volí sám čas svého odchodu… nejsme oběťmi nehod, zdravotních problémů nebo čehokoli jiného.

Myslím, že každý si zvolíme, kdy je čas se navrátit zpět domů, ke zdroji života…k Bohu/Bohyni/Všehomíru.

Možná je to jen pouhá racionalizace, která se snaží té největší záhadě lidstva a něčemu (smrti), s čím bojuji, dát smysl, tak jako se o to pokouší většina z nás.

Avšak, hluboko v mém srdci, toto vědomí volby týkající se smrti mi přijde natolik pravdivé.

Dalším darem smrti je, že nám často dává odvahu říkat to, co si opravdu myslíme – cokoli to může být.

Co se týče mě, pociťuji určitý druh osvobození a vášně vůči mým myšlenkám.

Chci mluvit o životě, smrti, lásce, uznání, strachu, studu, vině, naději, snech a o mnohém dalším na mnohem OPRAVDOVĚJŠÍ rovině. Chci mluvit o Bohu, oduševnělosti, podstatě vesmíru a proč jsme tu… mnohem autentičtějším způsobem.

Ne každý má stejný úhled pohledu jako vy

Je čas, abych se přestal omlouvat za mou víru, mé názory, mé závazky a mé hodnoty.

Chci si být vědom a citlivý ke skutečnosti, že ne všichni lidé sdílí můj úhel pohledu, ale to neznamená, že bych se měl vzdávat svého smýšlení ve snaze být „uctivý“ nebo „myslící na ostatní“.

Obě tyto charakteristiky jsou pro mě velice důležité, ale abych mluvil zcela upřímně, často jich používám jako ospravedlnění, že neříkám, co si v hlouby myslím a skutečnosti, že se bojím lidi naštvat, znelíbit se jim, nechat je se mnou nesouhlasit a myslet si, že nejsem skvělý člověk.

Nejsem tu jen, abych říkal “správné věci”

Richardova smrt pro mne byla opravdovým probuzením.

Nejsem zde jen proto, abych říkal ty „správné věci“, aby mě měli lidé rádi, abych vydělával co nejvíce peněz, působil na ostatní, vypadal dobře nebo abych vtěsnal má poselství lásky, ducha, spojení, Boha a života do nějaké „společností uznávané škatulky“, která nebude čeřit vodu a bude dostatečně „vhodná“, aby mi umožnila dostat zaplaceno, abych mohl přednášet projevy a semináře ve firemním světě.

Jsem zde, abych se miloval, miloval ostatní, učil o lásce, životu, Bohu a pravdě tak nejlépe, jak jsem schopen.

Jsem zde, abych vystoupil a řekl, co si myslím, přičemž doufám, že jsem tak schopen inspirovat a podněcovat ostatní k tomu samému.

Tento příspěvek se mi snadno psal, ale je pro mne těžké jej uveřejnit.

Činím tak s vlastním závazkem k pravdě a opravdovosti.

Doufám, že to, co jste zde četli, k vám promlouvá.

A uvědomuji si, že nemám tušení, co si o tom budete myslet nebo jak vás to ovlivní.

V jisté hluboké rovině to vlastně není mým úkolem, abych na to přišel… ale vaším.

Skutečná výzva, mně i vám všem, je říkat, co si opravdu myslíte a co cítíte ve svých srdcích – teď a vždy.

Představte si, jaký by byl svět, kdybychom se tím všichni řídili! Úžasný! Jak jsem slyšel někoho říkat na semináři, na kterém jsem před lety byl,

„Všichni se snaží přežít život a nikdo z nás to nikdy nedokáže.“

Zapamatujme si to a říkejme, co si skutečně myslíme!

Pravdivě, s odvahou a zranitelností,
Mike